Život bez nohou má také své světlé stránky

Zlín - /FOTOGALERIE, JAK SE ŽIJE.../ Seděl přede mnou u stolu v restauraci a popíjel čaj. Kolem procházeli lidé, občas ho někdo pozdravil. Nikomu by na této scéně nepřišlo nic divného, kdyby opodál nepostával invalidní vozík. Erik Fojtík totiž v mládí přišel o obě nohy kvůli neopatrnosti a alkoholu. Přesto život nevzdal a rozhodl se s nepřízní osudu bojovat. Nyní je hvězdou sledge hokeje a svým životním příběhem se snaží děti a mladé lidi varovat před nebezpečnými úrazy.

Zabít se by bylo sobecké

Psal se rok 1991. Parta mladých devatenáctiletých kluků se loučila se svobodou, protože je čekala povinná vojenská služba. Ke každé správné oslavě patří i alkohol a ten se nakonec stal Erikovi osudným.

„Byl jsem úplně opilý a naskakoval na vlak. To se mi ale nepodařilo a spadl jsem pod něj. Přišel jsem o obě nohy,“ vzpomíná dnes už šestatřicetiletý invalida na okamžik, který mu změnil úplně celý život. Levou nohu mu vlak usekl pod kolenem, z pravé mu zbyl jen krátký pahýl.

Ze dne na den se z něho stal člověk s postižením. Půl roku strávil v nemocnici, s cizími lidmi, v neosobním prostředí, kde bylo, podle něj, dost těžké se s tímto životním faktem vyrovnat.

„Musel jsem pořád myslet na to, jak to budu mít těžké, neviděl jsem v tom nic pozitivního. Možná to bude znít divně, ale je asi normální, že v těchto chvílích člověk myslí na sebevraždu,“ říká Fojtík zcela otevřeně.

Je zřejmé, že za ty roky se naučil o všem mluvit a nedělá mu problém na tyto kritické chvíle života vzpomínat. Po nějaké době si však uvědomil, že sebevražda není to pravé řešení.

„Nakonec mi došlo, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a že zabít se by byla docela sobecká věc. Já bych svoje problémy vyřešil, ale udělal bych nešťastnými spoustu lidí kolem sebe,“ dodává s tím, že nejdůležitější bylo začít něco dělat a nepřemýšlet o svém bídném stavu.

Vozík je pro mě pohodlnější

Ze začátku se snažil být užitečný alespoň doma. Uklízel, vařil, pomáhal na poli. Najít nějaký smysl života mu trvalo více než půl roku.

„Největším impulzem, který mě přinutil nezůstat v nečinnosti, byly ale protézy, které jsem po úrazu dostal. Musel jsem se začít snažit, a především cvičit,“ vzpomíná Fojtík.

ERIK FOJTÍK - je mu 36 let, ženatý - žije v Brumově­-Bylnici - v 19 letech přišel o nohy - je členem české reprezentace sledge hokeje

I když mu měly protézy pomoci přiblížit se dřívějšímu životu na nohou, dlouho na nich nevydržel.

„Stávalo se mi totiž docela často, že jsem z těch protéz spadl. Párkrát jsem spadl dost špatně celou vahou na koleno, začal jsem s ním mít problémy, chodil po operacích. Proto jsem berle odložil a začal jezdit na vozíku,“ vysvětluje sportovec a dodal, že pohyb na vozíku je pro něj mnohem pohodlnější.

Nedělám si iluze, že jsem hvězda

Brzy také začal prodávat v obchodě s devocionáliemi, dokonce zkoušel i podnikat. Založil marketingovou firmu, která moc nevynášela. Nějakou dobu také vyráběl doma visačky na zboží.

Nový smysl života však mladý muž objevil nečekaně až před šesti lety při běžném sledování televize.

„Viděl jsem zlínský tým sledge hokejistů, který fungoval tehdy asi jen tři čtvrtě roku. A já jsem si řekl, že bych to někdy mohl vyzkoušet. Shodou okolností jsem za měsíc potkal ve Zlíně jednoho ze zakladatelů sledge hokeje u nás a ten mi nabídl, abych se přijel podívat na trénink zlínského týmu. A tam mě tento sport uchvátil,“ připomněl Fojtík. Pět let hrál za tým Sedících medvědů ve Zlíně, nyní je na ročním hostování v Olomouci.

Sportovní příležitosti se chopil opravdu pevně, a tak dnes patří k nejznámějším hráčům této varianty hokeje v republice. Je dokonce členem národního týmu, účastnil se i kvalifikace na paralympiádu v Turíně.

„V Turíně jsme hráli před deseti tisíci diváky, cítil jsem se jako vrcholový sportovec,“ vzpomněl si na nevšední zážitek Erik. Bohužel na paralympiádu tehdy český tým nepostoupil.

Nyní však doufá, že si svůj olympijský sen splní za rok ve Vancouveru v Kanadě.

„Letos se bude v Ostravě konat mistrovství světa, a pokud se umístíme do šestého místa, máme zaručenou přímou účast na paralympiádě v roce 2010,“ vysvětlil sledge hokejista.

I když patří k nejlepším postiženým hokejistům v České republice, slávu rozhodně nepociťuje. O sledge hokeji toho lidé příliš nevědí.

„Jako hvězdy jsme si ale připadali třeba v Itálii, tam po nás tamní děti dokonce chtěly autogramy. Tehdy jsem byl v takovém dobrém rozpoložení, že jsem jim daroval dokonce i hokejku. To potěší, i když si nedělám iluze o tom, že by si ty autogramy dávaly vedle těch Jágrových,“ dodává s úsměvem.

„Každý fanoušek je pro nás cenný,“ přiznává. České tribuny totiž při zápasech sledge hokejistů podle něj stále spíše zejí prázdnotou.

Svým příkladem se snažím lidi kolem sebe varovat

I když Erik Fojtík po úrazu o mnohé životní možnosti přišel, sport mu přinesl příležitosti zcela nové a nečekané.

„Procestoval jsem díky hokeji už kus světa, podíval jsem se do Ameriky, do řady evropských zemí, poznal jsem spoustu zajímavých lidí. Zjistil jsem tak, že život postiženého má i spoustu světlých stránek,“ dodává Fojtík, jehož největším snem však zůstává návštěva mayských zemí, jako je Guatemala či Peru.

Se svým úrazem se Erik Fojtík dokázal vyrovnat natolik, že o něm mluví zcela otevřeně. Před třemi lety se také zapojil do programu Prevence proti úrazům, který pořádá sdružení Život bez bariér. Pravidelně objíždí základní školy v okolí a svým vlastním příkladem vyzývá děti k opatrnosti.

„Vždy jim vyprávím svůj životní příběh, vlastním příkladem ukazuji, co se může díky neopatrnosti stát. Na konci besedy se pak děti můžou projet na invalidním vozíku, aby si zkusily, co vše to obnáší. Překážky, které na vozíčkáře čekají v běžném životě, simulujeme na obyčejných prazích ode dveří.

Je třeba jim vysvětlit, že člověk na vozíku má poškozenou míchu a pomáhat si nijak nemůže,“ popisuje školní besedy sportovec a dodává, že se většinou setkává s pozitivními reakcemi od dětí.

„Stává se, že za mnou potom přijdou a dají mi čokoládu nebo nějaké bonbony za to, že jsem za nimi přijel,“ doplnil Erik.

Nejraději relaxuji v lese

I když se Erik Fojtík pohybuje převážně na vozíku, nevnímá ho jako svoji neoddělitelnou součást. Mnohem rychleji se totiž dokáže pohybovat po rukou.

„Hlavně doma je to mnohem pohodlnější, než se proplétat bytem na vozíku. Když se pohybuji po rukou, zároveň si tím trénuji svaly,“ přiznává.
Bariéry v životě příliš nevnímá, protože když má před sebou například schody, je schopný se přes ně i s vozíkem dostat.

„Z vozíku seskočím a vytáhnu ho do schodů. Nosím s sebou i návlek na koleno, abych se nezašpinil,“ říká s úsměvem Erik.

Jeho obratnost mu tak dovoluje i například relaxaci v lese.

„V létě chodím rád na hřiby. Vozík nechám na kraji lesa, navleču si rukavice a skáču po lese. Jsem v tomto ohledu opravdu soběstačný a také mě to baví. V lese nemusím nad ničím přemýšlet, takže tam hlavně relaxuji,“ doplnil sportovec, který kromě hokeje chodí také pravidelně do posilovny a plavat.

Hana Trčková